Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kapitola I.
BILLOVA VÝPOVĚĎ

Bylo to uprostřed válečné horečky v jednom městě v Nové Anglii,
kam jsme byli jako mladí důstojníci převeleni z Plattsburgu. Cítili
jsme se polichoceni, když nás přední občané zvali jako hrdiny do
svých domovů. Našli jsme tu lásku, uznání, vznešené momenty občas
přerušované bujarým veselím. Konečně jsem se stal součástí života
a někde uprostřed těchto vzrušujících dnů jsem objevil alkohol.
Zapomněl jsem na důrazné varování svých známých před pitím a na
jejich předsudky vůči alkoholu. Přišel čas, kdy jsme se plavili „overthere“.
¹ Mne začala tížit osamělost a tak jsem se znovu vrátil k pití.
Po přistání v Anglii jsem navštívil Winchesterskou katedrálu. Ve
velkém pohnutí jsem vyšel ven a tu mne upoutal kostrbatý verš na
starém hřbitovním kameni:
„Tady leží hampshirský granátník,
umřel, nakláněje si pivní žejdlík.
Dobrého vojáka nikdy nezapomenem,
Ať už umře mečem či korbelem“.
Osudné varování, kterého jsem nedbal. Konečně ve svých 22ti
letech jsem se vrátil domů jako veterán. Sám sebe jsem viděl jako
vůdce. Jak by také ne po všech vyznamenáních, kterých se mi od
mého pluku dostalo? Představoval jsem si, že mi mé vůdčí schopnosti
umožní získat přední místo v některém velkopodniku a já jej budu
řídit s největší jistotou. Zapsal jsem se na večerní právnický kurs a
přes den pracoval jako odhadce pro pojišťovnu. Začala honba za
úspěchem. Dokážu světu svoji důležitost. Moje práce občas zavadila
o Wall Street a já se pomalu začal zajímat o burzu. Mnoho lidí prodělalo
– ale mnozí zbohatli. Proč ne já? Ke studiu práv jsem přidal
¹ „over there“ píseň G.M.Cohana, populární za první světové války při vstupu USA do
války. – over there = za mořem – v Evropě

i ekonomii a obchod. Jako alkoholik, jímž jsem byl, jsem málem

propadl v právnickém kursu. Při jedné ze závěrečných zkoušek jsem
byl tak opilý, že jsem nebyl schopen ani psát, ani myslet. Přestože
moje pití ještě nebylo každodenní, znepokojovalo moji manželku.
V dlouhých debatách jsem se snažil utěšit její zlověstné tušení tvrzením,
že všichni géniové stvořili svá nejlepší díla ve stavu opilosti a
že tak se zrodily i některé vznešené filosofické myšlenky. Když se
škola začala chýlit ke konci, zjišťoval jsem čím dál více, že práva
nejsou můj obor. Vír Wall Streetu mě přitahoval stále silněji, mými
hrdiny byli vedoucí obchodních a finančních kruhů. A tak ovlivněn
směsí alkoholu a spekulace začal jsem vymýšlet zbraň, která se měla
jednoho dne obrátit proti mně jako bumerang a srazit mne na kolena.
Protože jsme s manželkou žili skromně, podařilo se nám ušetřit asi
1000 dolarů, které jsem investoval do jistých tehdy levných a nepopulárních
akcií. Moje představa, že časem stoupnou v ceně, byla
správná. Vycházel jsem z teorie, že většina lidí prodělává z toho důvodu,
že ignorují zákonitosti trhu. Proto, když se mi nepodařilo přesvědčit
kolegy, aby mne vyslali na průzkum továren a jejich vedení,
rozhodli jsme se to uskutečnit s manželkou na vlastní pěst.
Opustili jsme svá postavení a vyrazili na motorce s přívěsným
vozíkem, přeplněným stanem, dekami, několika osobními věcmi a
třemi ohromnými svazky „Finančního poradce“.
Moji přátelé mě tehdy chtěli dát vyšetřit, zda nejsem duševně chorý.
Měli možná pravdu. Abychom nemuseli sahat do svých skromných
úspor, přišel čas, kdy jsme asi měsíc pracovali na farmě. To
byla na dlouhou dobu moje poslední počestná manuální práce.
V průběhu roku jsme projeli všechny východní státy a ke konci
jsem si, zásluhou svých zpráv pro Wall Street, vydobyl pozici, která
mi uvolňovala konto na krytí veškerých výloh a můj roční výdělek
činil několik tisíc. Během několika příštích let mne štěstěna obdařila
penězi i uznáním. Měl jsem vyhráno. Konjunktura dvacátých let byla
na vzestupu. Pití se stalo důležitou a radostnou součástí mého života.
V lepších čtvrtích města panovalo bujaré veselí, peníze se jen točily.
Posměváčkové mohli jít k čertu. Udělal jsem hromadu známých.

Moje pití mezitím začínalo nabývat vážnějších rozměrů, pil jsem

během dne a téměř každou noc. Protesty mých přátel končily v hádkách
a ze mne se stával vlk samotář. Náš přepychový byt se stal
svědkem mnoha nešťastných scén. Tomu, že jsem zůstal věrný své
ženě, napomohl mnohokrát stav mého krajního opilství.
V roce 1929 jsem se nakazil golfovou horečkou. Odjeli jsme na
venkov a zatímco moje žena fandila, já vítězil na hřišti.
Po ránu jsem se v kocovině začínal třást. Golf mi umožnil pít
každým dnem i nocí. Cítil jsem se dobře na exkluzivních hřištích,
která ve mně v mládí budila úctu. Vypěstoval jsem si perfektní
bronz, takové opálení se dá vidět jen na lidech zámožných. Místní
bankéř mne pozoroval s jakousi pobavenou skepsí, jak bezstarostně
rozhazuji tučné šeky.
Po krachu na newyorské burze v říjnu 1929 se rozpoutalo hotové
peklo. Po jednom takovém ďábelském dni jsem vyvrávoral z hotelového
baru, abych se vrátil do makléřské kanceláře. Bylo 8 hodin večer,
pět hodin poté, co burza toho dne skončila. Telegraf stále ještě
drnčel a já vytřeštěně zíral na pásku, která ukazovala XYZ-32, oproti
ránu, kdy byl stav ještě 52$. Byl jsem vyřízen a se mnou mnoho
mých přátel. Noviny oznamovaly, že někteří investoři spáchali sebevraždu
skokem z bankovní budovy. Tím jsem opovrhl, to bych nikdy
neudělal. Mí přátelé ztratili od rána několik miliónů, no a co má být?
Zítra je nový den. S těmito myšlenkami jsem se vrátil do baru. A jak
tak popíjím, moje divoká chuť zvítězit se navrátila zpátky.
Příští ráno jsem telefonoval příteli do Montrealu. Zůstalo mu dost
peněz, a tak mi nabídl, abych přijel do Kanady. Od následujícího jara
náš život pokračoval ve stylu, na který jsme byli zvyklí. Cítil jsem se
jako Napoleon vracející se z Elby. Ne, Sv. Helena není pro mne! Ale
zakrátko mne opět chytlo pití a můj štědrý přítel mne musel propustit.
Od té doby jsem se nevzpamatoval.
Přestěhovali jsme se k rodičům mé ženy, našel jsem si práci, ale
krátce po té, co jsem se popral s taxikářem, jsem ji ztratil. Nikdo nemohl
tušit, že příštích pět let budu bez zaměstnání a sotva poznám
stav střízlivosti.

Manželka začala pracovat v obchodním domě, a když po práci

přicházela celá vyčerpaná domů, nacházela mě opilého.
V burzovních prostorách jsem se stal nevítaným flákačem.
Kořalka přestala být požitkem, stala se nezbytností. Dvě, často tři
láhve Ginu denně byly běžné. Jednou za čas se mi podařilo dojednat
transakci, která mi vynesla pár stovek a pomohla mi zaplatit dluhy
v barech a jídelnách. Tak to pokračovalo. Stále dokola. Probouzel
jsem se časně ráno s intenzivní třasavkou a potřebou sklenky ginu,
po níž následovalo několik piv, abych se vůbec mohl nasnídat. Přesto
jsem se domníval, že mám ještě stále nad situací kontrolu a našla se i
období, kdy se vrátila manželčina naděje.
Postupně se vše zhoršovalo. Přišli jsme o dům, protože splátky
nebyly placeny, tchýně zemřela, manželka a tchán onemocněli.
Pak se mi naskytla obchodní příležitost. V roce 1932 akcie poklesly
na nejnižší bod a mně se jaksi podařilo dát dohromady skupinu,
která by je skoupila. Sám jsem se měl stát výhodným podílníkem.
Tato vyhlídka zanikla po té, když jsem vyrazil na obrovský flám.
Po vystřízlivění jsem pochopil, že už to takhle dál nejde. Tentokrát
jsem věděl, že už si nesmím dát ani skleničku. Byl jsem vyřízen
navždy. Mnohokrát předtím jsem planě sliboval, ale tentokrát, k radosti
mé ženy, jsem to myslel doopravdy.
Netrvalo však dlouho a já přišel domů opět opilý. Doma nebyla
hádka, ale kde bylo mé předsevzetí? Neuměl jsem si to vysvětlit.
Někdo mi prostě podstrčil sklenku a bylo to. Prostě jsem neměl tušení.
Copak jsem se zbláznil? Začal jsem opravdu pochybovat o svém
zdravém rozumu. Moje sebedůvěra se časem proměnila
v domýšlivou sebejistotu. Špeluňkám, které jsem kdysi navštěvoval,
jsem se teď posmíval. Jednoho dne jsem však vstoupil do bistra zatelefonovat
si a ve chvíli jsem bouchal na barový pult tázaje se sama
sebe, jak se to jen mohlo stát. A jak whiska začala pomalu zabírat,
ujišťoval jsem se, že budu příště opatrnější, ale teď už na tom nezáleží
a proč se tedy neopít. A to jsem udělal.
Výčitky svědomí, nervová deprese a beznaděj příštího rána se
nedají zapomenout. Odvaha pokračovat v boji byla pryč. Moje myšlenky se nekontrolovatelně předbíhaly, měl jsem pocit, že se nezadržitelně
blíží pohroma.
Stěží jsem se odvážil přejít ulici, aby mně nepoklesla kolena a já
neskončil pod autem. K uklidnění svých škubajících nervů jsem
zkonzumoval 12 piv v celonočním baru. Ranní noviny mi oznámily,
že trh je opět v pekle. A tam jsem se cítil být i já, s tím rozdílem, že
burza se znovu postaví na nohy, ale já ne.
V tomto těžkomyslném stavu mě napadla myšlenka na sebevraždu.
Měl bych se zabít? Ne, teč ne. A pak se mi vyjasnilo. Gin to
spraví. Dvě láhve a – zapomnění. Mysl a tělo jsou pozoruhodné mechanismy.
V mém případě přetrvaly ještě dva další roky této agonie.
Byla to doba, kdy jsem často kradl z manželčiny peněženky, abych
zahnal ranní panický strach, kdy jsem se mátožně potácel před otevřeným
oknem, nebo hledal jed v lékárničce, proklínaje se, co jsem
to za slabocha.
Oba, já i žena, jsme hledali únik na venkově, ale není třeba podotýkat,
že neúspěšně. A pak přišla noc, kdy tělesná i duševní muka
byla tak děsná, že jsem cítil, že musím vyrazit okno i s rámem. Nějak
se mi podařilo odtáhnout matraci do nižšího poschodí, abych náhle
nevyskočil. Přišel doktor s uklidňujícími prášky. Příští den mě našel
jak beru obojí: gin i sedativa. Tato kombinace mě brzy položila na
lopatky. Známí začali pochybovat o mém zdravém rozumu. Já také.
Když jsem pil, nemohl jsem jíst, nebo jen velmi málo a tak jsem měl
asi 20 kilo pod váhu.
Zásluhou svého švagra lékaře a své matky octl jsem se v jedné
z nejznámějších nemocnic pro duševní a tělesnou rehabilitaci alkoholiků.
Pomocí tzv. „Belladonavy léčby“ se mi začal vyjasňovat mozek.
Rovněž pomohla vodoléčba a mírná cvičení. Ale především to byl
laskavý lékař, který mi vysvětlil, že přes své přemrštěné egoistické
zaměření jsem vážně nemocen tělesně i duševně.
Jaksi se mi ulevilo, když jsem se dozvěděl, že ač vůle alkoholika,
který se potýká s kořalkou, se úžasně oslabí, a přesto v jiném ohledu
dokáže zůstat silnou. Mé neuvěřitelné chování v oněch zoufalých

situacích, kdy jsem nedokázal přestat, bylo vysvětleno. S tímto poznáním

moje naděje vzrostla. Následující 3 až 4 měsíce jsem se cítil
na výsluní. Běžně jsem chodil do města a bokem vydělal i slušný
peníz. Bezpochyby jsem našel odpověď – poznání sebe sama.
Ale nebylo to tak, neboť přišel obávaný den, kdy jsem se znovu
opil. Křivka mého snižujícího se morálního a tělesného zdraví se
podobala skokanskému můstku. Po krátkém čase jsem se vrátil do
nemocnice. Tentokrát byl se mnou konec, opona se za mnou zatáhla.
Mé vyčerpané a zoufající ženě bylo sděleno, že buď zemřu na selhání
srdce během deliria tremens, nebo že se dá do roka očekávat změknutí
mozku. Že mě bude muset brzy předat hrobníkovi, nebo do blázince.
Mně to nemuseli říkat. Bylo mi to jasné a téměř jsem to pomyšlení
vítal. Moje pýcha utrpěla drtivou ránu. Já, který si o sobě a svých
schopnostech čelit překážkám tolik myslel, já byl konečně zahnán do
kouta. Přidal jsem se k podsvětí nekonečných řad opilců. Chudák
žena. Vzpomínal jsem na šťastné společné chvíle. Co bych za to dal,
abych to mohl napravit. Ale na to už bylo nyní pozdě.
Žádná slova nemohou vyjádřit mé zoufalství, sebelítost a osamělost.
Bažina kolem mne se prohlubovala. Můj nepřítel mě porazil.
Alkohol se stal mým pánem.
Když jsem se celý třesoucí vypotácel z nemocnice, byl jsem vyřízen.
Nějaký čas mi strach pomohl zůstat střízlivým, až se dostavil
den, kdy jsem opět podlehl tomu záludnému šílenství první sklenky.
A tak, na Den Příměří, roku 1934, jsem v tom zase lítal. Všichni byli
smířeni s tím, že skončím v mizérii, někde pod zámkem. Jaké temno
před úsvitem! Ve skutečnosti toto byly začátky konce mého nezřízeného
života. Brzy jsem měl být katapultován do čtvrté dimenze existence,
jak já to nazývám. Měl jsem poznat štěstí, pokoj duše a pocit
životní užitečnosti, který je čím dál krásnější.
Jednoho ponurého listopadového dne jsem seděl v kuchyni a popíjel.
Bylo mi příjemně s vědomím, že mám poschováváno dost ginu,
aby mi vydržel celou noc a celý zítřek. Žena byla v práci a já pře30
mýšlel, kam uschovat láhev, aby nebyla daleko od postele, až se ráno
probudím.
Moje rozjímání přerušil hlas starého spolužáka v telefonu s dotazem,
zda se může pozvat na návštěvu. Byl střízlivý. Pokud si vzpomínám,
už uplynula léta, co naposled přijel do New Yorku v takovém
stavu. Nemohl se vybrat z úžasu. Naposledy jsem o něm slyšel,
že byl předán do ústavu pro duševně narušené alkoholiky. Divil jsem
se, jak se mu asi podařilo utéct. Bez ohledu na to, naplánoval jsem
večeři a láhev, která nám pomůže oživit vzpomínky na staré časy.
Jako tehdy, zavzpomínal jsem, jak jsme si najali letadlo, abychom
správně zakončili jeden tah. Jeho příchod se mi jevil jako oáza
v poušti. Přesně tak – oáza. My pijáci jsme všichni stejní.
Když se však objevil ve dveřích, nepoznával jsem ho. Jeho celkové
vzezření bylo jiné. Z jeho očí jako by sálal pocit vnitřního uspokojení.
Nalil jsem mu sklenku, ale odmítl. Se zklamáním, ale také se
zvědavostí, jsem chtěl vědět, co se s ním stalo. To nebyl on. „Tak
ven s tím, co se vlastně děje?“, zvídal jsem. Podíval se zpříma na
mne. Prostě, ale s mírným úsměvem odpověděl: „Dal jsem se na víru“.
Nestačil jsem žasnout. Tak je to – minulé léto zcvoklý alkoholem
a letos, trochu cvokatí náboženstvím. Oči mu jen září. Starý brach je
jako v ohni. Ale ať. Je mu to dopřáno, ať se chvástá. Důležité je, že
můj gin přetrvá jeho kázání.
Ale kázání nepřicházelo. Stručně vyprávěl, jak přišli dva muži
před soud a snažili se přesvědčit soudce, aby zastavil příkaz k jeho
uvěznění. Pověděli mu o jednoduché náboženské ideji a praktickém
programu uskutečnění. Začali s tím před dvěma měsíci a výsledek je
zcela evidentní. Prostě to funguje.
Přišel, aby se se mnou rozdělil o svoji zkušenost, jestliže mám
zájem. Byl jsem tím vším překvapený, ale zajímalo mě to. Měl jsem
zájem samozřejmě. Ve své beznadějnosti jsem ho ani nemohl nemít.
Jeho několikahodinová výpověď ve mně probouzela vzpomínky na
dětství. Skoro jsem znova slyšel farářův hlas z poklidných nedělí.
Hlavou mi probíhaly myšlenky o nabízené zdrženlivosti v pití - pří31
slib, který jsem nikdy nepodepsal; dobrosrdečná nechuť mého dědy
k některým návštěvníkům kostela a k jejich chování; jeho tvrzení o
existenci nebeské hudby a jeho odpor ke kazatelům, kteří mu nařizovali,
jak ji musí poslouchat; znovu jsem cítil svůj obdiv k jeho nebojácnosti
vyslovovat tyto názory krátce před svou smrtí. Svíralo se mi
hrdlo, když tyto vzpomínky vystupovaly z hloubi minulosti.
Znovu se mi oživil jeden válečný den ve Winchesterské katedrále
a tehdy probuzený pocit.
Vždycky jsem věřil v určitou moc vyšší, než jsem já. Mnohokrát
jsem přemítal nad těmito věcmi. Nebyl jsem úplný atheista. Nenajde
se mnoho těch, kteří skutečně jsou. Předpokládá to slepou víru v tvrzení,
že vesmír vznikl z ničeho a bezcílně směřuje nikam. Moji intelektuální
hrdinové, chemici, astronomové, dokonce i evolucionisté se
zmiňují o nedozírných zákonech a nesmírných existujících silách.
Navzdory odporujícím si znamením nebylo ve mně pochyb, že
v pozadí všeho je mocná příčina a rytmus. Jak by mohlo existovat
tolik přesných a neměnných zákonitostí, nebýt vyšší inteligence?
Jednoduše jsem věřil ve vesmírného ducha, který nezná čas, ani
omezení. Ale to bylo tak vše, kam moje víra dosahovala.
S duchovními představiteli a světovými církvemi jsem se už dávno
rozešel. Když hovořili o člověku a jeho vztahu k Bohu, který
znamená lásku, nadlidskou moc a řídící sílu, stával jsem se popudlivým
a moje mysl se těmto teoriím okamžitě uzavřela.
Krista jsem s jistotou považoval za velkého muže, kterého ti, co si
ho přivlastňují, nenásledují tak, jak si on přál. Jeho morální učení
jsem měl za vynikající. Ale co se mne týkalo, přivlastnil jsem si z něj
jen to, co mně vyhovovalo a na ostatní jsem nebral zřetel.
Dělalo se mi špatně, když jsem pomyslel na všechny války, upalování
a machinace způsobené náboženskými rozkoly. Vážně jsem
pochyboval, jestli náboženství přineslo lidstvu více dobra než zla.
Soudě podle toho, co jsem viděl v Evropě a vůbec od té doby, zdálo
se mi, že boží moc je v lidských záležitostech zanedbatelná a lidské
bratrství krutý žert. Jestliže ďábel existuje, pak je asi pánem celého
vesmíru, a nade mnou nepochybně.

Nicméně můj přítel tu seděl přede mnou a zcela bez obalu prohlásil,

že Bůh pro něj udělal to, co by sám nedokázal. Jeho lidská vůle
selhala, doktoři ho prohlásili za nevyléčitelného. Společnost by se ho
ráda zbavila. Stejně jako já připustil naprostou porážku. Potom se
cítil jako by vstal z mrtvých, nenadále byl povznesen z lidského
úpadku do úrovně takového života, o kterém se mu ani nezdálo.
Vzešla tato síla z něj? Samozřejmě, že ne. Síly měl asi tolik, kolik
já v tomto momentě – žádnou.
To ze mne vyrazilo dech. Že by přece jenom měli lidé s náboženským
přesvědčením pravdu? Byl jsem tu svědkem čehosi odehrávajícího
se v lidském srdci a dokazující nemožné. V tu chvíli jsem pozměnil
svůj názor na zázraky. Tady, přímo proti mně, seděl hotový
zázrak. Hlásal velké poselství.
Bylo zřejmé, že můj přítel se zreorganizoval víc, než jenom vnitřně.
Stál teď ne jiné zemi, s kořeny pevně zapuštěnými v nové půdě.
Ale navzdory všemu ve mně zůstaly zbytky mých starých předsudků.
I samo slovo Bůh ve mně probouzelo odpor. A kdykoli padla
zmínka vztahující Boha osobně ke mně, tento pocit se zesílil. Mohl
jsem přijmout koncepci Boha jakožto „tvořivé vesmírné inteligence“,
„kosmické vědomí“, „ducha přírody“, ale myšlenku „pána nebes“, ať
jeho panství oplývá láskou jak chce, jsem zavrhoval tak, jako ji zavrhovalo
mnoho jiných, s nimiž jsem o tom hovořil.
Můj přítel přišel s něčím, co se mi tehdy zdálo neobvyklým návrhem:
„Proč si nevybereš svoji vlastní koncepci Boha?“
Toto prohlášení na mne silně účinkovalo, jako by ten intelektuální
ledovec, v jehož stínu jsem dosud žil, roztál. Konečně jsem stál ve
skutečném světle.
Jediné, na čem záleželo, byla moje ochota věřit v moc vyšší než
jsem já sám. To bylo vše, co se ode mne na začátku žádalo. Začal
jsem si uvědomovat, že od této chvíle je možné začít růst. Na základech
dobré vůle mohu vystavět to, co jsem viděl v mém příteli. Dokážu
to? Rozhodně ano!
Tak jsem došel k přesvědčení, že Bůh má o nás, lidskou rasu, zájem,
jestliže my to natolik vyžadujeme. Konečně jsem porozuměl,

cítil a věřil. Šupiny pýchy a předsudků mi spadly z očí. Otevřel se mi

nový svět.
Rozbřesklo se mi, když jsem si uvědomil skutečný význam mé
zkušenosti z Winchesterské katedrály. Na malou chvilku jsem zatoužil
po Bohu. Probudilo se ve mně pokorné přání, aby byl se mnou – a
on přišel. Ale krátce na to byla má vědomost jeho přítomnosti zastřena
lomozem okolního světa a především mým vnitřním ruchem. A
tak tomu bylo od té doby. Jak jsem jen mohl být tak slepý!
V nemocnici jsem byl podroben poslední léčbě, což bylo moudré,
neboť jsem měl příznaky deliria tremens.
A tam jsem se také pokorně nabídl Bohu, jak jsem jej tehdy chápal,
aby se mnou udělal co chce. Bezvýhradně jsem se odevzdal do
jeho opatrování a pod jeho kontrolu. Poprvé jsem si přiznal, že sám o
sobě nic neznamenám, že nejsem nikdo a že bez něj jsem ztracen.
Bez milosti jsem se postavil tváří v tvář svým hříchům a byl ochoten
je celé i s kořeny předat svému nově nalezenému Příteli. Od té doby
jsem se nenapil.
Když mne navštívil můj bývalý spolužák, plně jsem ho obeznámil
se svými problémy a vadami. Udělali jsme seznam lidí, kterým jsem
ublížil nebo vůči kterým jsem cítil odpor. Byl jsem připraven je konfrontovat,
přiznat jim svá provinění a zbavit se své kritičnosti vůči
nim. Bylo na mně, abych napravil všechny křivdy podle svých nejlepších
schopností a abych prověřil své myšlení pomocí nového uvědomění
si Boha. Vše co dosud mělo všední smysl, začalo nabývat
smysl neobvyklý. Když jsem byl na pochybách, bylo jen potřeba si
v tichosti sednout a žádat o oporu a instrukce, jak problémům čelit
v souhlase s Jeho vůlí. Nikdy se nemám modlit za sebe, jen s výjimkou,
kdy by má prosba byla užitečná jiným. Pouze tehdy mohu očekávat
vyslyšení a splnění, které by přišlo ve velkém měřítku.
Můj přítel přislíbil, že když toto vše uskutečním, vstoupím do
nového vztahu se svým Stvořitelem a získám základní životní prvky,
v nichž najdu vyřešení všech svých problémů. Víra v boží moc, dostatek
dobré vůle, poctivost, upřímnost a pokorná skromnost byly

nezbytné základní požadavky k uspořádání a pečování o nový řád

věcí.
Jednoduché, ale ne snadné. Odměna má svoji cenu. Egocentrismus
musí být zničen. Otec Světla, který má neomezenou moc, musí
převzít všechny mé záležitosti.
Tyto návrhy byly převratné a drastické; ale v momentě, kdy jsem
je bezvýhradně přijal, měly elektrický účinek. Naplnil mě pocit vítězství
spojený s pocitem klidu, míru a naprosté důvěry, jaké jsem
doposud nepoznal. Cítil jsem se povznesen, jako by skrze mne vanul
čistý vítr z vrcholku hor. Většinou dospějí lidé uvědomění Boha pozvolna,
ale jeho vliv na mne byl náhlý a hluboký.
Na moment jsem byl poplašen a zavolal přítele doktora, aby mě
ujistil, zda jsem se nezbláznil a když jsem začal vyprávět, poslouchal
v úžasu.
Nakonec potřásl hlavou a řekl: „Něco se s tebou stalo, čemu nerozumím,
ale ať je to cokoliv, drž se toho, protože horší než před tím to
s tebou být nemůže“. Od té doby se on sám setkal s mnoha podobnými
případy a ví, že jsou skutečné.
V době, kdy jsem se v nemocnici zotavoval, napadla mě myšlenka,
kolik tisíc beznadějných alkoholiků by rádo poznalo to, co jsem
já obdržel úplně zadarmo. Třeba bych mohl pomoci některým z nich
a oni v důsledku toho budou nápomocni jiným.
Můj přítel zdůraznil absolutní nutnost uplatňovat tyto principy ve
všech záležitostech. Zvláštní důraz kladl na závazné pravidlo zabývat
se ostatními, tak jako to činil on se mnou. Víra bez skutků je marná,
podotkl. Jaká to otřesná pravda pro každého alkoholika. Neboť jestliže
nedokáže zdokonalit a rozšířit svůj duchovní život vlastním úsilím
a sebeobětováním pro druhé, nebude ani schopen čelit zkouškám,
které ho v budoucnu budou konfrontovat. Kdyby nepracoval s druhými,
začal by bezpochyby znovu pít a pravděpodobně by na alkohol
zemřel. Pak by samotná víra byla vskutku marná. A právě tak to je
s námi alkoholiky.
Měl jsem svým způsobem štěstí. Příští rok a půl jsem dostával
málo práce od svých starých obchodních partnerů, kteří zůstávali

vůči mně skeptičtí a tak jsem se spolu s ženou s velkým zápalem

oddali myšlence pomáhat jiným alkoholikům řešit jejich problémy.
V té době jsem se necítil nejlépe. Přicházely vlny sebelítosti –
správný důvod, aby se člověk napil. Když potřeba pít byla tak tíživá,
že nic jiného nezabíralo, tak jsem zjistil, že snaha pomoci jinému
alkoholikovi mě vždy postavila zpátky na pevnou půdu. Častokrát
jsem s v zoufalství navracel do své staré nemocnice, abych si tam
pohovořil s těmi, s nimiž jsem sdílel společnou nemoc. Je až úžasné,
jak tento proces funguje v době, kdy člověk neví jak dál.
Postupně jsme uzavírali mnohá přátelství, naše družba vzrůstala,
přinášejíc nám báječný pocit jednoty. Měli jsme skutečnou radost ze
života, a to i v dobách tlaku a obtíží. Viděl jsem stovky rodin, které si
vybraly tuto cestu jako definitivní. Viděl jsem, jak se upravily ty nejnemožnější
domácí sváry a urovnaly hádky a rozhořčení všeho druhu.
Viděl jsem krajní případy pacientů, kteří se po navrácení z léčeben
znovu uchytili ve svém soukromém i společenském životě. Odborníci
získali zpět svá postavení a stěží by se našla nějaká nesnáz a
trápení, které mezi námi nebylo překonáno. V jednom ze západních
měst a jeho okolí je nás a našich rodin na tisíc. Scházíme se často,
aby nováčci mohli nalézti tu pospolitost, kterou vyhledávají. Na těchto
neformálních schůzkách bývá účast 50 – 200 osob. Rozrůstáme se
co do počtu i síly.
Alkoholik je ve svém opilství neradostné stvoření. Náš zápas
s nimi je střídavě namáhavý, komický a tragický. Jeden ubožák spáchal
sebevraždu přímo v mém domě. Nemohl nebo nechtěl přijmout
náš způsob života.
Avšak přes veškerou vážnost celého problému máme spoustu legrace.
Předpokládám, že by někteří byli pohoršení naší zdánlivou lehkomyslností
a světáctvím. Ale pod touto rouškou vězí smrtelná vážnost.
Víra musí působit skrz naskrz, dvacet čtyři hodin denně, nebo
zahyneme.
Většina z nás dojde k přesvědčení, že už není potřeba hledat dál
námi vysněný ráj, neboť ten je s námi právě zde a v tomto okamžiku.

Prostá řeč mého přítele, tehdy v kuchyni, se každým dnem rozmnožuje

a přináší mír na zemi a dobrou vůli všem.¹
Bill W., spoluzakladatel AA,
Zemřel 24.1.1971